Počátek sídliště Jarov sahá do roku 1910. V té době byl hlad po bytech, stoupaly ceny pozemků a to jak v centru Prahy, tak na jejich periferiích.

V květnu tohoto roku se zakládá „Družstvo pro stavbu dělnických bytů a rodinných domků sídlem v Žižkově s působností pro kraj pražský“. Zakládání družstva nebylo bez obtíží a tehdy zvolený předseda Bedřich Pohl a jeho zástupce František Jeřábek se museli čertovsky ohánět, aby překonali tehdejší komplikovanou administrativu Rakouska-Uherska.

Po nespočtu komplikací, stálé opravy textu stanov a změny názvu družstva, kde se musel vynechat text „s působností pro kraj pražský“ byla firma družstva 25. srpna 1910 schválena a dne 30. srpna 1910 zapsána do rejstříku společenstev u c. k. obchodního soudu v Praze.

Z první valné hromada firmy „Družstvo pro stavbu dělnických bytů a rodinných domků sídlem v Žižkově“ vzešel hlavní úkol v podobě pořízení pozemku k realizaci hlavního úkolu družstva. Ještě v srpnu 1910 byla podepsána předběžná smlouva o koupi pozemku o výměře 25.125‘97 čtverečných sáhů v katastru Hrdlořezy a Strašnice za cenu 5 Korun za sáh. Pro porovnání se jedná o pozemek o velikosti 11 fotbalových hřišť, který byl rozdělen na 14 sektorů a každý sektor rozparcelován, jak je vidět na přiloženém Zastavovacím plánu osady „Jarov nad Vítkovem“. Družstvo ale čeká ještě hodně práce, než začne stavba prvního domu.

První práce na stavbě domků započaly začátkem roku 1912. Tomuto úkonu předcházelo obrovské úsilí jednotlivých členů družstva a to jak s povolením od výmyslu světa, po vybodování kanalizace a vodovodního řádu až do prvého výkopu. První dvojdomek byl předán koncem května 1912 a dalších 7 do konce srpna téhož roku s kolaudací v druhé polovině září 1912. Po proražení všech nesnází následovaly další dva roky práce družstva při stavbě „staré“ zástavby Jarova.

K samotnému názvu Jarov jsem nenašel žádné indicie, které by vedly a relevantně vypovídaly o skutečném složení slova Jarov. Nicméně v dokumentech se dosti často vyskytuje slovo rovnost, což mi přivádí k publikované myšlence, že slovo Jarov je složeno ze slov jaro a rovnost, nebo ze slov já a rovný.

V prvém případě je pointa pravděpodobně očekávání dobra (jaro) v rovnosti všech členů družstva.

V druhém případě je pravděpodobně pointa, že každý (já) je si v družstvu rovný.

Nicméně po vzoru družstva, které vybudovalo osadu Jarov, se družstevnictví ve výstavbě rozšířilo i na další osady. Například družstvo Domov, které působilo v prostorách Balkánu.

V této části dokumentu bylo čerpáno převážně z brožury „Zahradní kolonie rodinných domků Jarov nad Vítkovem“ z roku 1914 přístupná v internetu zde .

Obecná škola smíšená Praha XI. Na Jarově, byla slavnostně otevřena dne 16. 12. 1928. Žáci usedli do lavic ovšem už 1. 9. 1928 a do oficiálního odevzdání školy probíhala normální výuka. Vzhledem k navýšení školního obvodu o části Chmelnice, Jarov, Kněžská luka, státní domy, domy družstva Vlastní silou, Židovské pece, Družstvo Domov a Krejcárek, přibyli i žáci a to do počtu 452. V prvních třídách sedělo 141 žáků, v druhých 125, v třetích 91, ve čtvrtých 63 a v pátých 32, byla nová škola vysvobození od dřívějších útrap. Tento počet žactva se vešel celkem do 11 tříd. V některých třídách bylo až 48 žáků, což si asi dnešní pedagogové nedovedou představit.

Poznámka autora: Docela detailně jsem pátral, proč zvolili k otevření školy datum 16. 12. 1928, když výuka probíhala již od září uvedeného roku. Například 28. října toho roku bylo 10 výročí státnosti, tedy velká příležitost otevřít školu k tomuto výročí. Bohužel jsem na nic nenarazil. Jednalo se pravděpodobně o problémy s předáním celé stavby, nebo úpravou okolí.

Jak už v té době bylo zvykem, škole byla rozdělena na část chlapeckou a dívčí. Dívčí část školy byla umístěna do druhého patra. První patro obléhala chlapecká část školy. U zrodu pětitřídky chlapecké Obecné školy v Praze XI – na Jarově stáli učitelé: Julie Hölzlová, Jana Lholanová, Marie Šalounová-Janderová, Vladimír Janatka a řídící učitel Václav Klůc.

V čele pětitřídky dívčí stáli: Marie Vodrážková-Davidová, Josef Špitálský, Zdeňka Vaňorná, Milomír Pacholík a řídící učitelka Marie Poschová..

I když nebyl v březnu 1936 T. G. Masaryk již presidentem České republiky, uspořádala škola veřejnou slavnost k příležitosti jeho 86 narozenin. V pátek 06.03.1936 naslouchaly dítka slavnostnímu programu v školském rozhlase a v sobotu 07. 03. 1936 od 15.30 hod. uspořádali žáci a učitelé slavnostní besídku pro rodiče a přátele školy v místní tělocvičně, kterou předem slavnostně vyzdobili. V rámci této besídky jsou i tři fotografie z vystoupení dvou žaček druhého ročníku, které zapěly píseň Dědeček a babička.

V rámci studia dokumentů se několikrát vyskytlo slovo školdozorce, které jsem si intuitivně překládal ve významu dnešního školníka. Narazil jsem na fotografii z pohřbu školdozorce právě z Obecné školy na Jarově a zjistil jsem, že se muselo jednat o velice váženou osobu. U rakve mu stála stráž složená z pražského četnictva o počtu 6 mužů kolem rakve a před rakví jejich velitele s tasenou šavlí. Počet věnců se počítal na desítky a počet přítomných truchlících na hodně desítek. Při dalším pátrání se zjistilo, že se jedná o post dnešního školního inspektora v působnosti cca pro celou Prahu. Takže školník to opravdu nebyl.

Pročítáním dokumentů se opakovaně vyskytl výraz školský rozhlas. Opět mne intuice zavedla na slepou uličku, jelikož se nejednalo o školní rozhlas, tedy reproduktory ve třídách a mikrofon v ředitelně, ale o rozhlasové vysílání specializované pro školy. Pomocí rozhlasových stanic se vysílaly pořady plošně pro všechny školy po celé Československé republice, kam v té době roku 1931, patřila i zakarpatská Rus. Z kroniky je patrné, že i tenkrát byl úmysl co nejvíce přiblížit slovenský a český jazyk, což pravidelné celoplošné rozhlasové vysílání je patřičná orná půda.

K dispozici jsem měl dokumenty a kroniky z období počátku 20 století až do roku 1940. V zápisech kroniky je zachycena doba právě kolem vzniku republiky a hlavně obsazení republiky Němci. I kdyby čtenář netušil co se v té době dělo, tak z těch kronik to přímo čpí, i když zde není náznak politického kontextu. Černá a bílá si zde podávají ruce, jako by se nic nedělo, ale z toho jazyka to je hodně cítit. Jedna kapitola oslavuje císaře pána, další výročí bývalého presidenta T. G. Masaryka a o pár stránek dále je článek o významu osvobození Čech a Moravy německým vojskem v březnu 1939. Celoplošně byla například nařízena na všech školách dne 20. 04. 1940 oslava 51. narozenin vůdce. Mládež se musela shromáždit k společné oslavě narozenin, která byla podle předem stanoveného textu oslavy. Následně mohli jíti žáci domů bez dalších školních povinností. V květnu 1940 obě kroniky shodně zmiňují vykonání slibu všech veřejných zaměstnanců. I když není uvedeno přesné znění, tak je zřejmé, že se jedná o slib věrnosti říši. V žádném případě to nebyla záviděníhodná doba a lidé by na ni neměli zapomínat.

Zdroj informací byl čerpán převážně z kroniky Obecné školy dívčí na Jarově Praha XI - kterou jsem měl možnost fyzicky studovat a dále z Pamětní knihy druhé obecné školy chlapecké ve Starých Strašnicích založené v roce 1913, která časově volně přechází v roce 1928 na Pamětní knihu Obecné školy chlapecké na Jarově Praha XI. Pamětní kniha je volně přístupná v digitálním archivu hl. m. Praha na adrese: zde

Grafika umožňuje porovnat, jak vypadal Jarov v roce 1938 z leteckého snímkování s mapou Jarova z roku 2022 ( oba dokumenty pořízeny v aplikace dveprahy.cz) Posuvníkem lze prolínat mezi oběma obrázky. Na leteckém snímku je zřetelně vidět, že v té době zde stály jen stavby

Družstva pro stavbu dělnických bytů a rodinných domků sídlem v Žižkově s Jarovskou školou (v levém horním rohu) a vodárna, která slouží do dnešní doby (výrazný tmavší prostor v horní části obrázku).

Nová výstavba počala až koncem 50 let minulého století. Jak je vidět, i zde se začínalo na zelené louce. Respektive na poli.

V druhé polovině 70. let 20. století bylo rozhodnuto o demolici části starého Žižkova podél ulice Koněvova mezi ulicemi V Zahrádkách a Na Jarově. Jednalo se o stavby maximálně dvoupatrových domů z přelomu 19. a 20. století s vnitroblokem, kde se nacházely živnostenské dílny a jiné provizorní stavby. Celému bloku na rohu ulic Koněvova V Zahrádkách vévodila rohová Lékárna a vedle ní směrem k Základní škole Jarov prodejna Ovoce-zelenina, kam jsem jako malý kluk chodil pro třešně po 80 halířích za kilo. (Pro porovnání - pivo stálo 1.70 Kčs) Ze strany Koněvovi ulice čpěla hospoda U cikána, která byla hodně známá hlavně u karbaníků. V zahradní části restaurace se nacházel velký obdélníkový stůl pokrytý PVC.

Zde se odehrávaly karetní hrátky a mnohdy i dohry fyzické při nekorektní hře nebo dokonce švindlu. V zahradě restaurace voněly kaštany, které sem tam na podzim spadly do jídla nebo nápoje. Jídlo bylo potřeba rychle sníst a pivo se přikrylo táckem, jako ochrana proti zbloudilému plodu košatého stromu.

Opodál vedla, dnes již neexistující ulice K Chmelnici, jako spojka mezi ulicemi Koněvova a Na Chmelnici. Přibližně uprostřed ulice z východní strany stál přízemní dům s výlohou, v které vystavoval mistr Kutálek své keramické propagační a umělecké kousky. Keramiku vypaloval v peci umístěné přímo ve dvoře objektu. Pec nešlo přehlédnout, jelikož jí panoval cca 10 metrů vysoký komín. V okolí nepřehlédnutelný.

Na jednom rohu spodní části ulice k Chmelnici chodily ženský do mandlu a na druhém děti a důchodci do sběrných surovin si přivydělat nějakou tu kačku a sem tam vyhandlovat něco za něco. Těch skvostů, kterými sběrna disponovala, bylo prostě nepočítajíc. Každý si zde našel nějaké své kouzlo, které nutně potřebuje. Jednou přivezli s náklaďákem asi 100 lampových rádií z nějakého podniku, který je vyřezoval. Za 10 kg železa jsem jich měl doma 10. Z rádií byl rázem zesilovač na elektrickou kytaru, nebo přijímačka policejního vysílání. Muselo se to jenom umět. Někdy pomohl časopis Amatérské rádio, někdy zase starší kamarád z baráku. Čtyři rádia mi zbyly. Po opravě šly do světa a zase byla nějaká kačka na záliby a koníčky. Jako dítě, jsem tu sběrnu miloval.

Na rohu ulice Koněvova a Na Jarově byla stará restaurace U věžiček, která šla k zemi jako poslední. V restauraci se promítaly i filmy. Natěšených diváků se našlo vždy dost. Kolem 70. let se zde provozovaly na krátkou dobu i chlapecké dílny pro Základní školu Jarov. Dílnám vévodila „bába Šípková“, jak ji kluci potají říkali. Nejednalo se o hanlivý název, ale reakci na její účes. Nosila takové rezavo-růžové vlasy. V dílnách si udržela autoritu a pořádek. Autoritu z důvodu svého umu, jelikož opravdu uměla vzít do ruky a použít jakékoliv nářadí a pořádek ráznou pravačkou.